Zemřel prezident Cechu kamnářského

Měl neuvěřitelné znalosti a hlavně praktické zkušenosti, nabyté celoživotní prací s opravami a především restaurováním kamen. Vyučil se kamnářem v roce 1967, kdy byl obor zrušen v domnění, že už lidi budou mít jen ústřední topení.

„Učil jsem se u pana Dostála a Pražáka – už tenkrát starých kamnářů – bylo jim sedmdesát a mě šestnáct. Naučili mě všechno, vzali mě na práce od Pražského hradu až po chalupáře, kteří mimochodem kamnařinu vlastně udrželi při životě, když chtěli topit klasickými kamny, stavět nebo zachraňovat pece apod.

Oba pánové si uchovali až asi do roku 1962 svou dílnu na Smíchově. Jeden byl malý, druhý velký, jeden zavilý kuřák, druhý nekuřák, jeden byl děsně na ženský (a taky po sobě nechával na kamnech znak ženskýho klína), druhý nebyl na ženský – ale vycházeli spolu skvěle a oba se dožili vysokého věku a co všechno jsem se od nich dozvěděl!“

Když mi tímhle hrabalovským způsobem vylíčil své začátky, tak jsem už věděla, že jedině jemu svěřím naše omšelá, ale krásná kachlová secesní kamna. A tak se i stalo.

„Tohle řemeslo se musí dělat s láskou a poctivě,“ říkal, když se svými kolegy rozkládal naše kamna na prvočinitele a skoro jsem nabyla dojmu, že už se zpátky neposkládají. A poskládala. Před časem jsem o nich napsala fejeton, protože ta kamna si o svou záchranu řekla. Zažila tolik dramatických okamžiků – hlavně za války, kdy se u nich zřejmě ohřívali i dočasní židovští nájemníci – že si opravu zasloužila.

A teď se dozvídám, že Pavel Rynda v pátek 31. 1. 2020 zemřel. Bylo mu 70 let, a na rozdíl od svých starých mistrů odešel zbytečně brzo. Zapomněla jsem dodat, že byl leta prezidentem Cechu kamnářského a hlavně se mu podařilo obnovit prestiž oboru a úspěšně vychovat další generaci kamnářů.

Blanka Kovaříková